Když jsem poprvé v televizních zprávách viděla tragédii na Haiti, moje první myšlenka byla, že kdyby se organizovala akce na pomoc zraněným, šla bych hned. Můj sen se splnil, oslovil mě kolega z práce, jestli bych nešla s Magna děti v tísni. Souhlasila jsem okamžitě, bez jakéhokoliv přemýšlení. Odlet za tři dny. Blížil se den odchodu a já jsem si začala uvědomovat, do čeho jsem se to pustila, můj první let letadlem, krajina, kterou jsem dosud neznala. A najednou o ní psali všechny noviny, časopisy, všude bylo Haiti na titulních stranách. Největší zemětřesení, největší chudoba, nejvíc mrtvých. Moje nadšení najednou kleslo, když jsem si to začala uvědomovat. No mé sebevědomí rychle stoupalo, když jsem zistila, že profesionálně se tady uplatním.

Je den D, ocitli jsme se na Haiti. Večerní stavění stanu, rozložení věcí a první noc v exotickém prostředí. Od vzrušení, co nás čeká a jaká bude nemocnice, do které jsme měli jít pracovat, jsem nemohla usnout a myslím si, že nejen já, ale celý tým. Moje nedočkavost a zvědavost neměly hranic.

Ráno přijel šofér a my už nachystaní a sbalení, celí nedočkaví, jsme nasedli na korbu auta a sledovali cestu do práce. Byl to pohled, na který nikdy v živote nezapomenu.

Nastalo ticho. V němém úžasu jsme všichni sledovali to neštěstí, které postihlo tuto chudou krajinu. Nevědela jsem jestli mám brečet, křičet nebo jak mám reagovat.

Fotky v novinách, časopisech a v TV nejsou oproti tomuhle, co jsme viděli na vlastní oči, nic. Doteď jsem si myslela, že já mám problémy. Ale tady se všechny moje problémy a starosti skončili. Toto jsou starosti. Toto jsou problémy. Tohle je neštěstí. Tito lidé během pár minut stratili všechno. Hledala jsem očima alespoň jeden celičký dům, alespoň jednu usmátou tvář, no nenašla jsem.

Přijeli jsme před nemocnici a ten šok byl ještě větší. Před budovou nemocnice byla nekonečná řada stanů plných pacientů, plných bolesti, křiku a pláče. V každém z těchto stanů leželi dva až čtyři pacienti a tým ošetřovatelů se nad nimi skláněl a převazovali jim rány. Byl to neuvěřitelný zápach.

Pomyslela jsem si, že tohle je už na mně příliš, ale to jsme vstoupili do nemocnice a tam šok ještě jen nastal. Uviděla jsem obrovský dvůr plný lidí, kterí čekali na lékaře a sestry aby je ošetřili.

Americký tým lékařů a sester nám všechno vysvětlovali za pochodu po nemocnici, jak to tam funguje, kde se nacházejí sály, pokoje pacientů, lékařský pokoj, jak má každý zadělenou práci a vlastně jak to "nefunguje".

Žádný systém, zádný pořádný vůdce, který by to tam řídil. Pochopili jsem, že práci si musíme najít, no nebylo ji třeba dlouho hledat. Byla v celé této polozřícené nemocnici všude dokola. A tak naše práce začala ošetřovaním a převazováním ran na CP. A přišla i první amputace dolné končetiny. Každým dnem přibývali pacienti, jak na převazy tak i na nové úrazy, zlomeniny a pacienti, kterých jsme operovali a přišli na kontrolu. Byly to děti, dospělí i starci. Tito lidé, kterým jsem se dennodenně dívala do očí nesli toto neštěstí lépe než já. Po čase jsem zistila, že jim začínám rozumět. "Přežili". Všichni jsme měli radost, z toho, že jim můžeme alespoň takto pomoct, že jsme tu pro ně.

Za 16 dní jsem prožila chvíle, kde se moje emoce střídali jako křivka EKG. Jednou nahoře, jednou dolu. Jednou šťastná, jednou nešťastná.

Za 16 dní jsem prožila chvíle, na které nikdy nezapomenu. Viděla jsem pacientku s nádorem na mozgu a vytláčelo jí to oko. Našla jsem před nemocnicí pohozené dítě, které bylo podvýživené a polomrtvé. Viděla jsem každý den před nemocnicí stát děti a žebrat o jídlo, o které se byly ochotné i pobít. Nedá se zapomenout na jiskru v jejich očích když dostali jídlo. Nezapomenu na překladatele našeho týmu. Každé ráno nás čekal s úsměvem na tváři a každým dalším dnem se stával naší součástí. Každé ráno měl pacientů zeřazených podle pořadí a věděl přesne říct, s čím kdo přišel. Byla radost s ním pracovat. Můj nejsmutnější a nejhorší den byl, poslední pondělí v práci. Byl rozloučkový. Byl tak smutný, že nevím kolik krát jsem v ten den brečela. Loučili jsme se s lidmi, s kterými jsme se dennodenně potkávali. Bylo to těžké. Děkovali nám za celý národ, že jsme jim pomohli, když to potřebovali, požehnali nám a několik krát nás políbili. Neobešlo se to samozřejmě bez slz. Potoky slz. Brečeli jsme my, brečeli oni.

Za těchto 16 dní jsem prožila chvíle, které jsem neprožila za celý život. Na Haiti nikdy nezapomenu.

Zuzana Barciová, operační sestra, Magna děti v tísni